Štukmramor, s.r.o.
  English version 
odkrytá renesanční omítka v Toskánském paláci

Umělý mramor - je technika zpracování sádry, jež ve své konečné podobě věrně napodobuje leštěný mramor. Mohou tak vzniknout na rozměrově a tvarově neomezených plochách souvislé, v různých barevnostech a jejich valérových odstínech provedené útvary, které svou barevností a dokonalým leskem imitují přírodní mramor.

Předpokládaný vznik umělého mramoru, ve světě nazývaného scagliola, je Florencie, Mekka renesančního umění. Anglické prameny uvádějí, že ji "vynalezl" počátkem XVI. století Guido Sassi v Lombardii.

Kamenické dílny ve Florencii zhotovovaly na zakázku obklady chrámových kaplí a vznešených prostor paláců bohatě intarzovanými obrazy s výjevy světců, mystických bytostí a rozmanitých dekorů technikou pietra dura - intarzovaným mramorem. Tyto do nejmenších detailů zpracované "mramorové obrazy" však byly časově velmi náročné. Bohatě intarzovaná deska stolu o rozměrech 200 x 150 cm byla zhotovována až sedm let. Rovněž výběr a dovoz barevně vzácných mramorů byl dost problematický a finančně náročný. Výsledek hledání levnější výroby a dokonalé náhražky vzácných či chybějících barevností přírodních mramorů dalo tedy světu levnější, a časově oproti klasické pietra dura, nenáročnou techniku výroby.

kaple - celkový pohled

Jedna z prvních písemných zmínek o výzdobě umělým mramorem pochází z Bavorského Mnichova, kde pro milovníka a mecenáše umění Maximiliana I. vyzdobil zámeckou kapli touto technikou Wilhelm Fistulator. Není písemné zmínky o jeho uměleckém vzdělání, ani odkud si svou techniku přivezl.

Je známo, že W. Fistulator měl více synů, ale své umění předal pouze prvorozenému synovi. Milovníci umění nazvali scagliolu uměním nebes, jak si ji cenili je dáno i tím, že povolení k možnosti se naučit tuto techniku uděloval sám Maximilian I.

detail výzdoby kaple

Intarzované obrazy na stěnách kaple jsou kopiemi pietra dury z Říma, i kopiemi obrazů Albrechta Dürera. Výzdoba kaple byla velmi náročná, trvala mnoho let a byla dokončena v roce 1629.

Drobná zmínka o výrobě prototypů umělého mramoru je z dílen Rudolfa II. v Praze, kam si povolal v roce 1596 mistry kamenické z Florencie.

Cesta tajemstvím výroby umělého mramoru tedy přecházela přes Alpy do Evropy, kde se svou přirozeně pomalou cestou (tajemství techniky míchání a leštění se předávalo pouze z generace na generaci) dostala až na naše území někdy počátkem XVIII. století.

Největšího rozmachu dosáhl umělý mramor v Německu a v českých zemích v době baroka. Jan Vilém Hennenvogel byl rodák z Freyenfelsu u Bamberka v Bádensku, usadil se nějaký čas v Litoměřicích, svatbu měl 21.5.1725 v Praze. Zde také později zemřel. Se svými syny Janem IgnácemKryštofem realizovali hlavně v Roudnici a v Praze své mramorářské umění.
     V letech 1755-1769 je datována (dle dostupných pramenů) výzdoba umělým mramorem kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně od Jana Viléma a Jana Ignáce Hennenvogela.

V Evropě, ale i v Čechách zažila tato technika koncem XIX. a začátkem XX. století svou renesanci, interiéry Národního muzea a divadla v Praze, Obecního domu, Rudolfina, bank a ostatních staveb, kde chtěl majitel, či architekt dosáhnout vysokého estetického a vznešeného dojmu, jsou tohoto řemeslného umění dokladem.
     Dnes je tato technika používána hlavně při obnově historických objektů, kde buď vlivem stárnutí a nevhodných klimatických podmínek, nebo stavební činností docházelo k poškození či částečnému odstranění omítek a architektonických doplňků z umělého mramoru. Tyto rekonstrukční práce vyžadují velmi pečlivé sledování nejen barevnosti, ale i kresby mramorování, ve své podstatě napodobení cizího "rukopisu" - míchání mramorování patří v tomto oboru štukatérství k nejnáročnějším pracím.

Technika míchání, nanášení a pracného ručního broušení se do dnešních dnů od dob vzniku umělého mramoru nezměnila.
     Zhotovení omítky z umělého mramoru je časově velice náročné, může se vyrábět in situ (na místě) nebo v dílně, v souladu s požadavky práce, ale je v každém případě nutné, aby se na místě udržovala stejná teplota a aby práce byla chráněna před prachem.

Umělý mramor se míchá z čisté alabastrové sádry, klihové vody a přírodních pigmentů. Klih a zemité přírodní pigmenty mají být té nejlepší kvality.
     Po namíchání a nanesení mramorového těsta na připravené stěny se jeho povrch ještě před ztvrdnutím seřezává do náležitého tvaru. Po vytvrzení se brousí za stálého máčení postupně osmi různě tvrdými kameny, mezi jednotlivým broušením se povrch umělého mramoru tmelí a nechává vydýchat. K broušení se používá pískovec, tři druhy různě hrubých pemz, poté skotský hadec (serpentin), dále měkká a tvrdá břidlice, závěrečný leštící kámen je krevel (hematit). Krevelem vyleštěný umělý mramor se po vyschnutí napouští směsí přírodních vosků a vytře do čistého lesku.
     Tyto omítky mají v interiéru velmi dlouhou životnost.

     
Nové stucco lustro jako lem schodišťové stěny

Nové stucco lustro
jako lem schodišťové stěny

Stucco lustro je omítka, lépe řečeno technika způsobu zpracování omítkové směsi, jejíž původ sahá až do antiky. Ještě dnes se můžeme setkat s omítkou na antických chrámech, jejíž pojivo spočívalo v kvalitním vápnu, písku a velmi pečlivém, neuspěchaném provedení. Používání barevné omítky jako náhražky mramoru bylo známé už ve starověku, třebaže jako čistě bílé "marmoratum opus" a "alborum opus", jak se o tom zmiňuje Plinius, bylo užíváno častěji. Popis zpracování několikavrstvé leštěné a voskované omítky popisuje Vitruvius (1. stol. před n. l.) ve svém díle "Deset knih o architektuře":

Když se kromě hrubé omítky nahodí neméně než tři vrstvy z jemného písku, je třeba provésti nához zarovnávky z mramoru roztlučeného nahrubo. Na hrubý schnoucí nához buď omítnuta druhá vrstva z prostředně zrnitého mramorového písku; je-li ta hotova a dobře uhlazena, jest nahodit omítku ještě jemnější. Stěny vyztužené takto třemi pískovými vrstvami a stejně tolika vrstvami mramorovými nemohou dostati trhliny ani jiné vady."

Je třeba dodat, že tato omítka se vyskytuje v naší zemi velmi ojediněle, restaurovali jsme ji v interiéru historického objektu spořitelny v Liberci, postavené v roce 1890 pravděpodobně vídeňskými mistry.

Jako novou celistvou interiérovou stěnu jsme tento druh omítky zhotovili v soukromém objektu.